Smrt v poli

18. 10. 2012 | † 16. 02. 2013 | kód autora: Ri2

Ani nechtějte vědět, kdy a kde... nemůžu o tom mluvit s nikým, protože vždycky řeknou něco jako: "Pitomečku, takový výmysly!" nebo "Já ti prostě nevěřím!" Ale s vámi je to něco jiného. Nevidím váš přiblblý obličej, ani to, co mi chcete říct. Já jen říkám, že už nikdy nechci, aby se někomu podobnému cokoliv stalo. A když vás nevidím, můžu vám to říct: Jednou, bylo to na táboře, jsem chtěla mít chvilku s kamarádkou čas pro sebe. Natočily jsme si limonádu do láhví, řekly ostatním že se jdeme projít, a šly jsme. Cestou jsme probíraly holčičí věci, kdo je z kluků na táboře nejlepší, atd. A došly jsme až do zarostlého pole, ze všech stran obehnaného stromky a dráty. Vlezly jsme tam, a pokračovaly jsme dál do prostředka. Tam jsme si sedly a přečkaly tam až do věčera. Pole bylo malé, a když se už stmívalo, naháněl nám šumící les strach a tak kámoška vstala. Vzápětí spadla na zem a celá se třásla. Říkala, že někoho viděla, a já jsem dostala strach. Ale byl už zbytečný, bylo téměř k ničemu utíkat. Ten někdo rozhrnoval trávu a já jsem slyšela kroky. Stále se přibližovaly. Kamarádka se zvedla, a utíkala. A pak jí ten člověk odtáhl. Už jsem jí nikdy neviděla. Byla jsem sama, a musela jsem se zvednout, a běžet za nimi, ale nešlo to. Vyčítám si to, že jsem zabila kamarádku.                 

Viola


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky literatura

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.